A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Peru - Cestopisy

Jižní Amerika 2012

Zájezd s SK Livingstone do Peru - Bolívie - Argentiny a Brazílie. Navštívili jsme památná místa Inků, solnou poušt i vodopády Iguazu, nevynechali jsme ani Rio se sochou Krista.

Cesta do Jižní Ameriky ve dnech 30. dubna - 26. května 2012
Do Jižní Ameriky, konkrétně Peru, Bolívie, Argentiny a Brazílie, jsme vyrazili se Staňkou spolu s dalšími (Marií, Petrem, Miladou, Tomem, Majkou, Jardou, Květou, Romanem, Helenou, Jirkou, Blankou, Inkou a Mirem) s CK Livingstone a moto po vrácení z cesty zní: Jsi už doma, zjasni líce - s Livingstonem nikdy více. Pokud by tato CK doslova neparazitovala na klientech, mohla být cesta báječná, protože program byl velmi zajímavý. Ubytování však nesplňovalo uváděné ubytování v hotýlcích střední turistické kategorie, ale bylo v hostelích a hotýlcích, určených zejména pro baťůžkáře s nutností mít vlastní povlečení, nebo spacák. Na povlečení totiž byly patrné stopy předchozích nocležníků, na pokojích byla plíseň, špína, někdy zima a pouze studená voda. Také přemísťování, zejména celodenní, deseti a vícehodinové neodpovídalo ceně, kterou jsme za zájezd uhradili. Mikrobusy, které na delších trasách byly určené k přemístění, byly špinavé a značně nepohodlné. Je paradoxem, že na krátkodobé přemísťování CK zajistila pohodlné autobusy. Dalším negativem byla naše průvodkyně Katarina, která měla velmi daleko ke zkušené průvodkyni. O zemích, kterými jsme projížděli, nedozvěděli jsme se žádné zajímavosti, a pokud bychom se sami nezeptali, průvodkyně nám nic neřekla, mnohdy ani neznala odpověď na náš dotaz, případně dotaz nezodpověděla. Sama nic nebyla schopna zorganizovat a po degustaci jídla v jí doporučených restauracích, jsme nabyli dojmu, že v těchto zemích bohužel neumí dobře vařit. Jídla byla nechutná, zato drahá, patrně, aby průvodkyně měla vyšší procento z tržby. Organizační schopnosti průvodkyně byly na bodu mrazu. Na cestu jsme vyrazili dne 30. dubna z Prahy. V 13.55 hod. jsme odlétli. Na letišti v Madridu jsme přistáli v 17.00 hod. Až po urgencích nám CK zajistila v Madridu průvodkyni, která nás doprovodila z letiště na hotel a poté nás provedla centrem Madridu. Nocleh zajistila letecká společnost Iberia, se kterou jsme z Prahy až do Limy letěli. Bohužel, velkým šetřením CK jsme ztratili celý den, protože do Limy jsme odlétali až 1. května ve 12.40 hod. Zjistili jsme, že s leteckou společností KLM bychom v Limě byli již večer 30. dubna. Takto nás CK připravila o celý den pobytu v Peru a navíc vzniklo jí bezdůvodné obohacení na jednom noclehu (v Madridu), který hradila letecká společnost a nikoliv CK. Do Limy jsme se dostali až 1. května před šestou hodinou večerní. Než jsme si vyzvedli zavazadla, padla tma, takže cestou na hotel jsme si město moc prohlédnout nemohli. LIMA
Spali jsme v hostelu a ráno nás průvodkyně ujišťovala, že tohle bylo nejhorší ubytování, že další budou lepší. To nám lhala poprvé, následně toho bylo více a končili jsme tím, že jsme jí nevěřili ani slovo. U snídaně průvodkyně nebyla, takže někteří nedostali máslo, jiní zase jen jednu bulku atp. Po snídani jsme vyrazili na tříhodinovou procházku Limou. Lima drží jeden světový rekord – je to nejsušší hlavní město na světě! Za rok tu spadne pouhých 20 mm srážek. Když byla 28. července 1821 vyhlášena nezávislost Peru, stala se Lima jeho hlavním městem. Předtím bylo Peru kolonií Španělska. Do centra jsme odjeli taxíky. Lima založil v roce 1535 slavný španělský conquistador Francisco Pizzaro. Původ název města zněl Ciudad de los Reyes (česky: Město králů). Náměstí Plaza de Armas je pomníkem koloniálního období. Paláce je obklopují ze všech stran. Mezi nejvýznamnější z nich patří městská radnice Cabildo (na hlavní části radnice vlaje Peruánská vlajka), Arcibiskupský palác s vyřezávanými dřevěnými balkony, katedrála, která byla po zemětřesení v roce 1746 znovu vybudována a podílel se na tom i český jezuita Jan Rohra. Dále se tu nachází i palác prezidenta, dříve tu sídlil zakladatel Francisco Pizzaro. Náměstí především dominuje veliká a krásná katedrála. Kousek od náměstí Plaza Mayor, hned vedle hotelu España, se tyčí klášter svatého Františka, což je vedle katedrály asi nejhezčí budova ve městě. San Francisco je velká stavba ze 17. stol, se zakomponovanou kamennou fasádou a působivými věžemi, jejíž klenby a sloupy jsou zdobeny propracovaným štukovým reliéfem ve stylu mudéjar (maurský styl). Navzdory ničivým zemským otřesům a neúprosnému zubu času patří kostel sv. Františka k největším skvostům barokní architektury. Prostory ve vedlejší budově, kde mnichové žili, jsme si prohlédli s průvodkyní. Náměstí Plaza San Martín nese jméno zakladatele republiky Peru a je symbolem období první republiky. Velká škoda, že jsme ztratili celý den špatnou návazností letu do Limy a na prohlídku Limy jsme měli tak krátký čas. Odpoledne jsme se museli přesunout do městečka Paracas, který se nachází asi 15 km jižně od Pisca. Cestou jsme projížděli dost nehostinnou krajinou, jen samá vyprahlá pustina, plná písku. Není se co divit, protože je to pouští část Peru. V podvečer jsme si zajeli do zátoky, plné kormoránů, kde nás naše průvodkyně zavedla na jídlo a v důsledku tohoto jsme již nestihli skalní katedrálu ani červenou pláž, protože sluníčko už zapadlo. ISLAS BALLESTAS Tak se totiž říká skaliskům v moři nedaleko poloostrova Paracas. Ostrůvky Ballestas jsou vlastně jen skály tyčící se z moře. Domov zde má více než 150 druhů mořských ptáků v množství těžko spočitatelném, předvádějí se zde tučňáci, kormoráni, pelikáni, terejové, rackové, rybáci. Také jsme viděli lachtany hřívnaté, kterým se říká lvouni. Dorůstají délky 2,5 m, samci dosahují až 350 kg a dožívají se až 25 let.
Ostrovy mají ještě jednu přezdívku – Guano Islands. Díky tisícům a tisícům mořských ptáků jsou skály pokryty trusem neboli guanem. V minulých staletích bývalo guáno, bohaté na fosfor, dokonce vyváženo. I dnes je guano jako přírodní a tedy ekologicky nezávadné hnojivo cenné. Na ostrovech s velkou ptačí populací se za roky nahromadí do neuvěřitelných výšek. Vždy po sedmi letech připlují sběrači a nahromaděné guáno je průmyslově využito. Cestou ke skaliskům zastavují čluny u obrazce trojzubce vyrytého ve skalách. Je vysoký 128 metrů a o jeho původu existuje více teorií, mj. že jej nechal vyrýt osvoboditel Jose de San Martin v 19. století. Pravděpodobnější je ale verze, že se jedná o památku na místní kulturu Paracas z předinckých časů, mohl by tedy být až 2500 let starý. Říká se mu Candelabro (svícen) a připomíná obrazce z Nascy.
VÝROBA PISCO
Pisco je tradiční peruánská pálenka. Připravuje se destilací mladého vína z hroznů horší kvality (víno, které tehdy nebylo možno vyvézt do Španělska). Pálenka byla pojmenována podle stejnojmenného přístavu. Pisco byl nejdříve oblíbený hlavně u námořníků. Když byl později vývoz vína zakázán, začala se téměř celá produkce hroznů upotřebovávat na výrobu této pálenky. Díky lepší kvalitě vína se Pisco rozšířil i do vyšších společenských kruhů a následně i do světa. Hrozny se sbírají na konci února a v březnu, poté se donesou v bambusových koších na místo zpracování. Denně se tu uloží až 800 kg hroznů. Hrozny šlapou muži v noci, aby ve dne netrpěli přílišným vedrem. Šlapání hroznů probíhá 12 hodin a šťáva z hroznů protéká do další části. Vyšlapané zbytky hroznů se ještě zpresují, aby se vytlačily i poslední zbytky šťávy. Zbytky po vytlačení šťávy se používají jako hnojivo. V další části pak dochází k fermentaci. Z 8000 kg hroznů se dostane asi 6800 litrů šťávy. Šťáva se pak uskladňuje v keramických nádobách, ve kterých dochází ke kvašení. Tyto nádoby se dříve používaly i na kvašení kukuřičného piva - „číča“. Před použitím se nádoba vytře včelím voskem a potom se do ní nalije šťáva a dva týdny ve stínu probíhá kvašení. První týden zůstává nádoba ještě otevření, teprve druhý týden se uzavře víkem a třetí týden dojde k destilaci. Místo, kde dochází k destilaci - pálení, se nazývá falka. Uvnitř je výplň z mědi. Dole je ohniště, vedle jsou komíny. Do velké nádoby se nalije 1600 litrů šťávy, která je už vykvašená, uzavře se to poklopem, zapálí se oheň a probíhá vření, alkohol se pak vypaří do spirály, která je chlazená vodou a v další místnosti se už dostává pálenka pisco. Z 1600 litrů kvašené šťávy se dostane 400 litrů 45 % pisca. LAGUNA HUACACHINA
Cestou do této oázy byla krajina místy až deprimující, jako měsíční neživá krajina. Až později se v dálce začaly objevovat písečné duny. Huacachina - “Oáza Ameriky” vyrostla na březích přírodního jezírka uprostřed písečných dun. Podle legendy vzniklo jezero, když byla místní krásná princezna přepadena a zadržena při koupeli mladým lovcem. Při útěku nechala vytékat vodu ze své lázně, a ta se začala postupně měnit v jezero. Záhyby jejího vlnícího se pláště se proměnily na okolní písečné duny a samotná princezna údajně dodnes přebývá v oáze jako jezerní panna. Dnes čítá vesnice na 100 obyvatel a ačkoliv má zlatou éru dávno za sebou, stává se znovu stále větší turistickou atrakcí. V letech 1920 - 1950 se sem z celého Peru sjížděli bohatí občané, aby se ponořili do blahodárných jezerních vod, neboť vodě byly v té době přisuzovány léčivé účinky. Dnes je lákadlem pro turisty z celého světa nejen krása tohoto místa. Lidé sem přicházejí za adrenalinovými zážitky jako sandboarding (sjíždění písečných dun na prkně) na jedněch z nejvyšších dun na světě, či jízdy v buginách po písečných dunách. Nejvyšší duna Sero Blanco a je vysoká 2076 metrů a je nejvyšší písečnou dunou na světě.
TRANSATLANTSKÁ MAGISTRÁLA
Panamerická dálnice protíná oba americké kontinenty od Aljašky až po Ohňovou zemi, ne všude je ovšem její kvalita stejná. V Peru se drží pobřeží Tichého oceánu a z velké části vede pouští. Přímo vedle této magistrály se nachází vyhlídková věž, ze které jsou k vidění dva obrazce Nazcy a to ruce a strom. A pokračujeme do města Nazca. Při večerní prohlídce jsme zašli na náměstí Plaza Mayor a podívali se na místní katedrálu, která dominuje tomuto náměstí. CHAUCHILLA
Cestou k pohřebišti jsme se zastavili u místního hřbitova. Protože umístění hrobů na hřbitově je velmi drahé, mnohé rodiny pohřbívají své blízké v přírodě, na tzv. neoficiálních hřbitovech.
Dávno opuštěné pohřebiště Chauchilla leží uprostřed pouště jihovýchodně od města Nazca. Pohřebiště je poblíž vyschlého koryta v oblasti Poroma. Dnes se k němu lze dostat po prašné cestě, která odbočuje z panamerické dálnice.
Pohřbívat se tu začne už kolem roku 200 našeho letopočtu. Během dalších 600 let tu indiáni postaví mnoho významných hrobek. V 9. století se ale pohřebiště definitivně přestane využívat. Těla mumií jsou pozoruhodně zachována především díky vyprahlému podnebí s téměř nulovou vlhkostí. Také nedostatek kyslíku v hrobkách způsobí, že jsou mumie stále „jako živé“. Mnohé jsou oblečené do barevných, precizně zpracovaných bavlněných rouch a mají zachovalé velmi dlouhé vlasy. Některé mají dokonce i klobouky!
Další důvod, proč můžeme zesnulé obdivovat i po více než 2 000 letech, je způsob jejich mumifikace. Indiáni své mrtvé a jejich roucha nakonec pečlivě natřeli pryskyřicí, aby nebožtíci odolali zubu času. Pryskyřice je chránila před hmyzem a zpomalila proces bakteriálního rozkladu. V roce 1997 vědci většinu rozházených kostí a poničené keramiky zrestaurují a umístí zpět do hrobek. Dnes je Chauchilla jediné místo v Peru, kde jsou prastaré mumie k vidění ve svých původních hrobkách společně s artefakty usnadňujícími jejich posmrtný život. Kultura Nazca pohřbívala nebožtíky do pozice „sedícího“ lidského plodu. Důvod je nasnadě: indiáni nejspíš věřili tomu, že by měli odcházet z tohoto světa tak, jak na něj přišli. Je také překvapivé, kolik mumií má mladistvý vzhled a kolik lebek patří malým dětem. Kvůli nemocem a špatné stravě se lidé kultury Nazca dožívali maximálně 35 let! Na okraji města Nazca se nachází keramická dílna, ve které jsme mohli vidět ukázku výroby keramiky. Otec majitele dílny našel mnoho úlomků keramiky. Za tři roky se stal odborníkem na restaurování nálezů a pracoval pro různá muzea. Úlomky, které našel, se snažil zrestaurovat do podoby, jak vypadaly v období předinckých kultur. V této dílně se vyrábí repliky starých nádob. Používají stejné postupy i stejné materiály. Současné výrobky jsou však menší než původní. Při výrobě se nechává nádobka vysychat na slunci. Když je dostatečně tvrdá, začíná se polévat. Všechny barviva, která se používají na barvení, jsou oxidy minerálů z tamní oblasti. Minerály se nejdříve rozmělní na prášek, který se pak smíchá s vodou a přefiltruje. Bílá je z kalcitu, oxid železa dává červenou barvu, oxid mědi je oranžový, mangan je červený, kaolinit je oranžový a černá a šedá je mangan a kaolinit. Používají se speciální štětce z dětských vlasů. Nejdříve se nanese barevný podklad, poté motivy a naposledy černé kontury. Aby se docílilo lesku, používají se zvláštní kameny na leštění s trochou masti. Teprve poté dochází k vypalování keramiky.
NAZCA
Obrazce nebo také geoglyfy (motivy vytvořené na zemském povrchu) na planině Nazca jsou rozmístěny na ohromné ploše 520 km2. Je zde 300 mystických obrazců, z nichž je 70 zřetelně viditelných, a k tomu ještě množství bezchybně přímých čar. To vše dodnes vědcům mate hlavy. Všechny vznikly stejným způsobem: odkrytím zvětralého povrchu hornin. Stačilo kopat do hloubky 10-20 cm, kde už dávní dělníci narazili na světlý vápencový podklad. Vědce nezaráží technologie ani nástroje, kterými byl povrch odstraněn. Jsou ale v šoku nad způsobem, jakým indiáni dokázali dodržet neuvěřitelnou geometrickou přesnost čar až několik kilometrů dlouhých, když nemohli vznik svého díla pozorovat ve vzduchu.
Také smysl obrazců a čar je stále nejasný. A co je tu k vidění? Je neuvěřitelné, jak indiáni dokázali zachytit vše do nejmenších detailů. Třeba obrazec pavouka. Proslulý je i kolibřík nebo gigantická opice, vysoká přesně 100 metrů. Je tvořena neuvěřitelně přesnými spirálami. Kouzelný je 120 metrový kondor nebo ještěrka, dlouhá 180 metrů. Jsou tu také hadi, lamy, hmyz, ryby i člověk, nad jehož hlavou se vznáší „svatozář“. Tím vším prolínají desítky přesných čar, trojúhelníků a geometrických obrazců.
O kultuře, která vytvořila toto velkolepé dílo, se téměř nic neví. S největší pravděpodobností Nazcové na náhorní plošině nežili, přicházeli tam jen provádět rituály. Přesto našel německý archeolog Marcus Reindel na vrcholcích hor pozůstatky města, v němž žilo několik tisíc lidí.
CUZCO
Cuzco neboli Cusco (kečuánsky Qusqu či Qosqo) ležící na jihu peruánských And bylo založeno podle legendy ve 12. století prvním z Inků Manco Capacem jako hlavní město říše Inků (kteří ho nazývali „pupkem světa“) - i když ovšem tato oblast měla již dávno předtím své osídlení. V předkolumbovských dobách se stalo politickým a náboženským centrem největší říše západní polokoule. Dělilo se na dvě části: Urin Qusqu (Dolní Cuzco) a Hanan Qusqu (Horní Cuzco). V Horním Cuzcu se usadil Inka Manco Capac a vybudoval zde chrám Slunce. Největší expanze města začala v době vlády 9. Inky Pachacuteka (v překladu “Ten, kdo dokáže zatřást světem”), v polovině 15. století. Inkové Cuzco přirovnávali k pumě, kterou uctívali jako posvátné zvíře. Plán města byl navržen tak, aby připomínal tvar těla pumy. Jeho hlavou se stalo obřadní centrum Sacsayhuaman, které nechal Inka přebudovat na opevněné útočiště při napadení města. V době největšího rozkvětu se počet obyvatel tohoto města pohyboval kolem 200 000. Expanze centra incké říše skončila v roce 1533, kdy město obsadili španělští dobyvatelé a postavili si své koloniální paláce na základech inckých budov. Město Cuzco ztratilo svůj význam poté, co bylo centrum nové říše přesunuto do nově založené Limy.
Ať vstoupíte do města na kterémkoliv místě, dříve nebo později se dostanete na hlavní náměstí, Plaza de Armas. Toto náměstí bylo odjakživa srdcem města. Před příchodem Španělů bylo větší než dnes (zasahovalo až na sousední náměstí Regocio), obklopené kamennými paláci všech minulých i současných inků-vládců a ohraničené dvěma říčkami, které zásobovaly město vodou pomocí důmyslného vodovodního systému. Španělští vojáci byli právem ohromeni a málokteré město v Evropě šestnáctého století se mohlo srovnávat s metropolí incké říše. Dnes náměstí dominuje katedrála se dvěma bočními kostelíky, jezuitský kostel a mnoho koloniálních španělských domů s arkádami a balkónky. Z náměstí se všemi směry rozbíhá spousta úzkých uliček. Směrem za katedrálou do kopce je malebná čtvrť San Blas a kousek za městem pak slavná pevnost Sacsayhuaman, v opačném směru zase dojdete k městské bráně u kláštera svatého Františka.
Cusco je vyhledáváno především pro archeologické památky incké říše a jsou to památky prvotřídní. Většina španělských paláců je postavena na základech z inckého zdiva. To je vidět velmi dobře a je skutečně fascinující. Obrovské nepravidelné monolity, sesazené dohromady jako lego bez jakéhokoliv pojiva, jinde zase dokonale pravidelné obdélníkové kvádry s milimetrově přesnými spárami. V úzké ulici Loreto (a na mnoha jiných místech) jsou zdi do výše postavy tvořeny právě tímto dokonalým zdivem. V roce 1950 bylo celé Cusco zničeno silným zemětřesením. Koloniální budovy padaly jako domky z karet (Peru věnovalo ohromné prostředky na jejich obnovu a většina historických budov stojí v současné podobě pouhých padesát let), indiánské zdivo se však ani nepohnulo. Nejslavnější je asi dvanáctiboký velký kámen Hatunrumiyoc (najdete ho skoro v každé knize o Peru), zasazený do zdi se skutečně udivující přesností. Vždy je obklopen skupinkou kečujských modelek, které za pár drobných vašim fotografiím ochotně dodají potřebný kolorit. Hlavní inckou památkou města je nepochybně Coricancha, chrám Slunce, kdysi celý pokrytý tlustými zlatými deskami, které posloužily jako výkupné pro Pizzara za zajatého Atahualpu. Dnes stojí na původním zdivu kostel svatého Dominika, a tvoří tak výborný symbolický příklad spojení španělského a indiánského živlu, tak charakteristického pro tuto část latinské Ameriky. Z bohatě zdobeného chrámu mnoho nezbylo, Španělé se rychle postarali o všechny drahé kovy.

SACSAYHUAMAN
Sacsayhuaman (v kečuánštině Saqsaywamán), je strategicky umístněná monolitická stavba, o jejímž původním významu se dodnes vedou spory. Původně se předpokládalo, že šlo o pevnost, která zajišťovala ochranu hlavního města incké říše. Struktura celé stavby této teorii celkem odpovídá, protože obvod komplexu tvoří trojitý pás mohutných zdí z obrovských žulových bloků, z nichž některé váží až 128 tun. Poslední výzkumy však naznačují, že celý komplex mohl mít i jiné využití. Například mohlo jít o dobře opevněné centrum náboženských obřadů, nebo že se tu dokonce nacházela astronomická observatoř přístupná pouze panovníkovi a některým vysokým kněžím, zasvěcená Intimu – Bohu Slunce. I dnes se 24. června slaví svátek Inti Raymi - svátek slunovratu. Navíc v březnu 2008 archeologové na okraji komplexu objevili zbytky staršího kamenného chrámu, který by mohl pocházet z období mezi roky 900 a 1200. Tím byly potvrzené domněnky, že incký komplex stojí na základech staršího obřadního místa, které tu vybudoval kmen Killke, původních obyvatel údolí současného Cuzca. A protože jsou Inkové známí tím, že mnohdy přebírali kulturu svých předchůdců či podrobených kmenů, lze také předpokládat, že i oni lokalitu nad městem používali kromě vojenských účelů také k pořádání různých náboženských obřadů a rituálů. Stavba monolitického komplexu obřích rozměrů začala někdy během vlády devátého Inky Pachacutiho. Výzkumy prokázaly, že kamenné bloky byly získávány z nedalekého lomu Huacay Pata, ale dodnes zůstává zahalen rouškou tajemství způsob, jakým indiáni, kteří neznali železné nástroje ani kolo, dopravovali tyto těžké a objemné kvádry na místo určení. Každopádně tu vniklo pozoruhodné dílo, které přesně zapadalo do stavebních plánů rychle se rozrůstajícího Cuzca. Hlavní město bylo totiž vystavěno ve tvaru pumy a právě Sacsayhuaman měl představovat její hlavu. Cuzco leží v údolí mezi vysokými horami, které je na horním konci uzavřeno prudkým srázem. Na jeho vrcholu vybudovali inkové obrovskou pevnost. Svah je natolik prudký, že od Cusca je pevnost prakticky nedobytná. Útočníci museli svah obejít a zaútočit na ni z druhé strany, kde je k tomuto účelu vhodná plošina, obklopená dalšími horami. Z této strany vybudovali Indiáni takové opevnění, o kterém se Španělé v 16. století vyjadřovali, že mu na světe není rovno. Sacsayhuaman byl každopádně před příchodem Evropanů pro Indiány zcela nedobytný. Část plošiny, přiléhající ke svahu nad městem, byla opevněna třemi zdmi z dokonale vypracovaných mnohatunových kvádrů. Zdi nejsou rovné, ale zubaté a puma cení na útočníky dvacet dva zubů, a tím je donutí rozptýlit útočné řady a usnadní obráncům jejich úkol. Za mohutným opevněním stály tři obranné věže. Ze Sacsayhuamanu musel jít strach. Svátek zasvěcený bohu Slunce se v někdejší incké řísi slavil po staletí, vždy 24. června. Podle inckých učenců se slunce od 21. června až do svého východu o tři dny později nacházelo na stejném místě. Teprve 24. června se pohnulo na svou další pouť do nového slunečního roku. Právě východ slunce 24. června byl tím nejvhodnějším okamžikem k poděkování bohu za právě skončenou sklizeň a k obětování darů, aby i nadcházející úroda byla pro božský národ požehnána.

QUENCO
Svatyně (huaca) postavená z bílého vápence, pravděpodobně obřadní místo spojené se slavnostmi slunovratu. Quenco však není zdaleka tak rozsáhlé a impozantní místo jako sousední Sacsayhuaman. Vlastně se jedná o členitou skálu, která je obklopena zvláštní půlkruhovou nízkou zdí s mnoha vnitřními výčnělky. Při bližším ohledání je však patrné, že na první pohled nezajímavá skála je na některých místech pečlivě opracovaná. Najdeme tu vytesané schody, různé obrazce a dokonce i nevelkou jeskyni s jakýmsi kamenným oltářem. Skutečný účel tohoto nevelkého místa nebyl dosud zcela jednoznačně objasněn, nicméně archeologové se nejvíce přiklánějí k názoru, že se jednalo o obětní místo. Této teorii odpovídají i zajímavé kanálky, objevené na vrcholu skály. Tyto klikaté žlaby mohly sloužit jako odtokové kanály pro zvířecí krev a vlastně daly i celé lokalitě její jméno – Quenco totiž znamená něco jako „Cik-cak“ nebo přeneseně „klikatá čára“. Při každoročních oslavách nalévali kněží pivo chicha nebo lamí krev do nádoby na vrcholku klikatého kanálku ve tvaru hada. Pokud si tekutina sama zvolila cestu doleva, bylo to znamení špatné úrody v příštím roce. Pokud neuhnula a stékala dál celým systémem kanálků přímo dolů, byla to naopak dobrá předpověď. O několik kilometrů dál leží malá strážní pevnůstka Puca Pucará, kde pravděpodobně sídlila vojenská posádka, střežící cestu do Cusca, ale mezi její úkoly nepochybně patřilo starat se o bezpečnost poblíž ležících panovnických lázní, Tambo Machay.

TAMBO MACHAY
Královské lázně. Pod označením „El baňo del Inca“ si však nesmíme představovat lázně jako takové, spíše se jedná o zajímavě upravený pramen, který prýští ze skály skrze kamenné žlaby a vyvěrá v jednoduché kamenné fontánce. Patrové základy členitých zdí naznačují, že okolo posvátného pramene stál zřejmě nějaký nevelký chrám, v němž se mohl panovník oddávat spíše uctívání vodního kultu než nějaké koupeli. Tambomachay leží v nadmořské výšce 3 823m.

LAMA
Lamy, jsou zvířata z čeledi velbloudovitých, která se přizpůsobila těžkému životu v Andách a jsou pro mnoho obyvatel Peru existenčně důležité. Rozlišujeme domestikované druhy (lama a alpaka) a dva divoké druhy (vikuňa a guanako).
Vlna lam je považována za velmi kvalitní, přičemž vlna vikuň je považována za nejlepší na světě a vyrábí se z ní mnoho textilních výrobků. Dalším materiálem, který lamy produkují, je trus, který je využíván jako hnojivo. Zpracovává se jak maso, které má vysoké nutriční hodnoty, tak i kůže a kožešiny. OLLANTAYTAMBO
Plán města Ollantaytambo z vrchu připomíná klas kukuřice. Přímo nad terasami na samém vrcholku kopce, se tyčí mohutné kvádry červené žuly, pozůstatky nedostaveného Chrámu Slunce. Legenda praví, že město získalo své jméno podle velkého inckého generála Ollantaye, který se postavil na odpor Velkému Inkovi Pachacutekovi kvůli lásce k jeho dceři princezně Nusta Cusi Collyu. Další pozoruhodností je 14 km dlouhý kanál, který do města dodnes přivádí vodu ze vzdálené Laguny de Yanacocha. Město nechal pravděpodobně postavit Velký Inka Pachacetuc jako své soukromé vlastnictví, které soužilo jednak jako pevnost, jednak jako strategické místo s výhledem do širokého okolí.

MACHU PICCHU – MĚSTO V OBLACÍCH
Machu Picchu patří mezi sedm divů světa a je tvořeno tisícovkami kamenů, které jsou na své místo uloženy s dokonalou přesností. Některé z nich váží více než 20 tun. Každý z těchto kamenů byl ručně opracován a dopraven na své místo pouze s použitím primitivních nástrojů a lidské síly. Jak si dokázali inští stavitelé poradit s dopravou těžkých kamenů do výšky 2 450 m přes okolní džungli? Zároveň je třeba upozornit, že je celé místo často ohroženo prudkými lijáky, záplavami a zemětřesením. Jak mohlo vydržet do dnešních dob? Odpovědí je terasovitý systém, který navíc sloužil k pěstování potravin a také zpevňoval prudký svah. Toto město, trůnící v oblacích, kdysi mělo vše, co bylo potřebné k běžnému životu - domy, pole, vodní kanalizaci, zavlažovací systémy, atd. Nejzajímavější jsou ovšem zbytky záhadných staveb a velkolepých chrámů, jejichž pozice je dodnes propojena se Sluncem. Další zajímavostí je, že se archeologové domnívají, že až 60% staveb v Machu Picchu Inkové zkonstruovali v podzemí.
Machu Picchu (kečuánsky Starý vrch), je místo obestřené tajemstvím. Dodnes nikdo neví, kdy toto tajemné místo vzniklo, jak se vlastně původně jmenovalo nebo jaký byl jeho pravý účel. Inkové totiž neznali písmo, a tak jsme odkázaní pouze na rozličné teorie, které se opírají o dosavadní archeologické výzkumy. Dnes se všeobecně předpokládá, že Machu Picchu bylo postaveno někdy v polovině 15.století (v letech 1460-1470), za vlády Inky Pachacutiho. Otázkou zůstává, proč byl tak majestátní komplex vybudován právě zde, na nepřístupném místě s poměrně horkým klimatem a s dost vysokou vlhkostí. Nejnovější výzkumy přišly s hypotézou, která má v současné době asi nejvíc zastánců. Podle ní sloužilo Machu Picchu jako velká svatyně, kde se konaly bohoslužby spojené s pozorováním hvězd a nejrůznějších astronomických úkazů. Tuto teorii podporují nejen sakrální předměty, které tu byly nalezeny, ale také zdejší stavby – chrám boha Slunce, chrám Tří oken nebo kamenná observatoř.
Ať už sloužilo k jakémukoliv účelu, je Machu Picchu výjimečné především tím, jak přirozeně bylo toto lidské sídlo včleněno do složitého a nepřístupného terénu. Osou kamenného města, které je postaveno na hřebenu mezi oběma andskými Štíty, je víceúrovňové náměstí. Okolo tohoto podlouhlého prostranství stojí přibližně 200 kamenných budov, rozložených po prostorných terasách. Tyto budovy tvořily - stejně jako v ostatních městech - čtvrti, které byly vzájemně propojené kamennými schodišti. Pod těmito obytnými čtvrtěmi i na protilehlém svahu Starého štítu najdeme mnoho nezastavěných teras, které sloužily jako zemědělské pozemky. Je téměř jisté, že na těchto terasách stávaly jednoduché přístřešky zemědělců, které však nebyly vybudovány z odolných materiálů. Systém teras měl promyšlený systém zavlažování, díky kterému tam bylo možné pěstovat kukuřici, brambory a další plodiny. Město tak bylo i v tomto zapomenutém koutě And zcela soběstačné.
Nanejvýš překvapujícím zjištěním byl proto fakt, že obyvatelé město opustili náhle ze dne na den. Dnes stále nevíme, co bylo tím hlavním důvodem odchodu, ale můžeme se domnívat, že většina obyvatel mohla podlehnout nákazám zavlečeným na kontinent Evropany, případně že došlo k nějakému znesvěcení některého z posvátných míst nebo relikvií. Nevíme ani, kdy přesně bylo město opuštěno. Můžeme se pouze domnívat, že to bylo ještě před tím, než Pizarrovi muži obsadili Cuzco (1533). Každopádně ve španělských kronikách neexistuje žádný záznam, že by dobyvatelé město někdy navštívili, což podporuje teorii, že při jejich příchodu do této oblasti musel být již celý komplex opuštěn. Svým způsobem to bylo vlastně štěstí, protože Španělé všechna incká města ničili a drancovali. Díky tomu, že Machu Picchu zůstalo stranou jejich pozornosti, dochovalo se až do dnešní doby nedotčené téměř v původním stavu.
Během následujících staletí komplex chrámů, paláců, domů a zahrad zarostl bujnou vegetací, která vlastně město svým způsobem zakonzervovala a ukryla před zraky případných narušitelů. O jeho existenci vědělo jenom pár místních obyvatel a s největší pravděpodobností také někteří misionáři. V roce 1911 přicestoval do Peru nadšený badatel a cestovatel Hiram Bingham, aby tu hledal bájné incké město Vilcabamba, do kterého se v roce 1537 uchýlil Inka Manco Yupanqui po svém neúspěšném povstání proti španělským kolonizátorům. Bingham hledal jakékoliv informace, které by ho zavedly k vytouženému cíli, a tak se zájmem vyslechl vyprávění místních obyvatel o kamenných stavbách na návrší zvaném Machu Picchu nad řekou Urubambou. Bingham se rozhodl informace domorodců ověřit a 24. července 1911 se vydal na průzkum nepřístupného terénu v prudkém svahu nad hlubokým údolím. Doprovázel ho pouze indiánský chlapec Pablito Alvarez, který mu po dvouhodinovém výstupu ukázal zarostlé ruiny. Vilcabamba to sice nebyla, ale z džungle vykukující kamenné zdi věstily, že se zde nachází výjimečná archeologická lokalita. Zpráva o objevu „ztraceného města Inků“, jak ruiny Bingham trefně nazval, vyvolala ve Státech nebývalou vlnu zájmu. Díky tomu se podařilo zorganizovat další dvě expedice, během kterých došlo v letech 1912 a 1915 jednak k vyčištění celé lokality od husté tropické vegetace a také k prvnímu mapování. Během archeologických průzkumů sice nebylo nalezeno žádné zlato ani jiné incké poklady, jak členové expedice marně doufali, ale postupně bylo odhaleno jedno z nejpůsobivějších sídel na světě, které bylo v roce 1983 zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO a v roce 2007 také mezi nových sedm divů světa.
Asi nejhezčí výhledy se na Machu Picchu otevírají z teras situovaných na svahu stejnojmenné hory – to je to jižněji situované návrší, které s protilehlým Wayna Picchu vytváří úzké sedlo, které je poseto těmi typickými kamennými baráčky.

Nejsnáze se do města samotného lze dostat okolo Chatrče strážce pohřebního kamene, která byla jako jedna z mála staveb zrekonstruována včetně doškové střechy. Prostranství před chatou, kde se nachází tzv. mumifikační kámen, nabízí další klasické výhledy na kamenné město a především k němu odsud vede kamenné schodiště.
Vchod do puebla tvoří malá kamenná brána, která vede návštěvníky do chrámové čtvrti. O čtyři bloky níže se totiž nachází chrám Slunce, jediná stavba v Machu Picchu s půlkruhovým půdorysem. Do skály, na níž tato stavba spočívá, byla vytesána jakási pohřební komora.
Hned za chámem Slunce se nacházejí obřadní lázně a za kamenným schodištěm následují zbytky královského paláce. Za dalším schodištěm se nachází Posvátné náměstí, kterým už návštěvníci vstupují do nejdůležitější části města s několika chrámy a obřadním místem. Nevelké prostranství je ohraničené třemi budovami – na jižní straně stojí rozměrný Dům nejvyššího kněze, na východní straně směrem k velkému náměstí se nachází Chrám tří oken, pojmenovaný podle třech lichoběžníkových výklenků, a na severní straně směrem k obřadnímu místu stojí zbytky tzv. Hlavního chrámu, ze kterého se dochovaly pouze tři obvodové zdi vybudované z masivních kamenných kvádrů. Právě zde je patrné, jak na sebe pečlivě opracované kameny s milimetrovou přesností precizně dosedají. Jednotlivé kamenné bloky jsou totiž dokonale vyhlazené a vytvarované. K jejich spojení se používala jednoduchá hliněná malta, která už ale dnes není pouhým okem patrná, takže celková konstrukce působí velice elegantně a vyspěle.
Okolo Hlavního chrámu vede chodník na nejvyšší a zároveň nejdůležitější místo celého kamenného puebla, kterým je Intihuatana - velký chrámový komplex, jehož jméno v překladu znamená „místo, kde je uvězněno Slunce“. Uprostřed komplexu, na jakémsi nádvoří, se tyčí žulový monolit, který je některými odborníky považován za ushnu, obětní oltář charakteristický pro všechna důležitá incká města. Zachovalý oltář je dalším důkazem výjimečnosti Machu Picchu, neboť v ostatních významných místech incké říše byla tato posvátná relikvie zničena španělskými dobyvateli, kteří tak chtěli jednou provždy odstranit kult uctívání boha Slunce. Mnoho odborníků se domnívá, že kamenný monolit sloužil také jako jistý druh slunečních hodin a že zde kněží prováděli i určitá pozorování astronomického rázu.
Kamenné schodiště klesá z obřadního chrámu dolů na podlouhlé centrální náměstí. Intihuatana odsud vypadá skoro jako majestátní stupňovitá pyramida a obyvatelé města k němu jistě vzhlíželi s patřičnou úctou a pokorou. A že měli na nejposvátnější místo vynikající výhled, na protilehlé straně širokého prostranství se totiž nachází velká residenční čtvrť, pro kterou jsou typické jednoduché patrové baráčky se sedlovou střechou.

Aguas Calientes
Náměstí Manco Capac s místním kostelíkem a sochou Velkého Pachacutec. Z tohoto městečka vyjíždí kyvadlová doprava k Machu Picchu.

SALINERAS
Před stovkami a stovkami let těžili Inkové sůl v kopcích nad údolím řeky Urubamba, nedaleko Cuzca. Nikoli z mořské vody, ale v horách ve výšce kolem 3 000 metrů. Silně slaný horký pramen, který zde tryská ze země, rozvedli do tisíců malých bazénků. O další proces se postaralo slunce, voda se odpařovala a dělníci sbírali sůl.
Těmto inckým solným dolům se říká jednoduše Salinas. Jsou využívány dodnes. Kolik je těch bazénků? Snad tři tisíce, někde uvádějí téměř dvojnásobek. Pokud chcete znát zaručené číslo, počítejte.

ZEMĚDĚLSKÉ TERASY
Některé se používaly na zemědělský výzkum. Tím jak voda protékala z jedné terasy na druhou, tak se vypařovala a vytvářela různé mikroklima v různých úrovních. Toto Inkové znali, proto zkoumali, které plodině se ve které úrovni nejvíce daří a podle toho pak osazovali plodiny ve velkém.

ZPRACOVÁNÍ VLNY
Oproti ovčí vlně je vlna Alpak suchá a nemastná a nemá žádný nepříjemný zápach. Alpaky jejichž odborný název zní lamy alpaky jsou nejpočetnější ze čtyř jihoamerických lamovitých. 75% světové populace alpak z 3,5 milionu zvířat žije v Peru a jsou hlavním prostředkem existence tisíců rodin žijících vysoko v Andách. Mohou měřit mezi 1,20 a 1,50 m a vážit mezi 45 a 79kg. Mají menší a zaoblenější tvar těla než lama a na čele mají typický chomáč srsti.
Tady, více než 4000 m.n.m. je úžasná příroda, rozdíl teplot v noci a ve dne je až 30C. Mnoho vesnických rodin chová stáda alpak, tak jak už to dělají tisíce let. Každý rok stříhají a prodávají srst těchto zvířat, což tvoří podstatnou část jejich ročních příjmů.
Existují dvě varianty alpak : Huacayo a Suri. Alpaka Huacayo je v Peru nejpočetnější (93% populace), má krátkou srst, vlnitou, hustou a houbovitou, která pokrývá téměř celé její tělo, pouze obličej a nohy jsou pokryté krátkými chlupy. Alpaka Suri má srst splihlou, hedvábnou, dlouhou s vysokým leskem.
Alpaka je stříhána břitem nebo nůžkami většinou jednou ročně během období stříhání : listopad a duben. Produkce vlny na zvíře se velmi liší, většinou je možné získat v průměru 2,5 kg z jednoho zvířete, i když jsou případy kdy dostaneme až 7,5 kg vlny.
Barva vlny je různá (až 22 barev), ale je jednotnější než barva vlny z lamy. Existuje od bílé po černou s nádechem do hnědé, šedé a přírodních barev. Tuto vlastnost není možné nalézt u jiných přírodních vln, které se nazývají „ušlechtilé“ a používají se na výrobu textílií.
Jakost vlny je hodnocena ručně podle její jemnosti : Royal Alpaca, Baby Alpaca, Huarizo, Gruesa, Mixed Pieces. Názvy těchto jakostních skupin nezbytně nemusí odpovídat věku zvířat nebo jiným charakteristikám. Například jakost Baby - vlna potřebná pro získání této kvality nemusí nutně pocházet z mláďat. Jednoduše může pocházet z dospělého zvířete s extra jemnou srstí. Každá jakost se používá k vytvoření různých produktů, jako jsou látky, šály, svetry, deky, koberce atd. Po ostříhání je nutné vlnu vyprat. K tomu používají nastrouhaný kořen, podobný křenu, pro který chodí 2-3 hodiny daleko. Nastrouháním kořene získají mýdlo, které rozpustí ve vodě. Po vyprání je vlna krásně bílá. Po vyprání se vlna vyvaří a barví přírodními barvami, získanými z květů, trávy, listů, mechu atd.

PIKILLAQTA
Citadela postavená kulturou Wari (Huari), ale pravděpodobně osídlena i Inky. Komplex není v příliš dobrém stavu a jediné co je vidět je obranná zeď a pár ruin obydlí. V překladu je to „bleší město“, neboť piki je blecha a llaqta znamená město. Nachází se v nadmořské výšce 3200 metrů.
Celý areál je rozdělen na čtyři části. První sektor se nachází vzadu a byl obýván obyčejnými lidmi. Druhý sektor se vyznačuje vysokými zdmi a žila v něm elita, vyšší vrstva kultury Wari, knězi, astronomové, vzdělanci. Našly se zde budovy, které měly dvě až tři poschodí. Ve třetím sektoru se nacházejí náboženské budovy a místo pro rituály. Archeologové se domnívají, že v budovách byly prováděny operace. Usuzují na to z vápnem natřených stěn. Ve čtvrtém sektoru se nacházejí dvě laguny. Kultura Wari měla problém s vodou, musela nějakým způsobem do těchto míst vodu dostat. Voda sem přitékala systémem kanálů, vedoucích z kopce, na kterém je možno ještě dnes vidět pozůstatky kanálů. Tyto ústily až ke vstupní bráně, přes kterou vedl kanál s vodou. Kultura Wari byla velmi vojensky orientovaná. Je dost možné, že na volném prostranství se udělovaly pokyny armádě, nebo se tu odehrávaly jiné rituály. Kultura Wari v těchto místech přebývala zhruba 200 roků. Poté tato místa opustila, důvodem mohl být nedostatek vody nebo epidemie, nebo také objevení úrodnějších oblastí v okolí Cuzco, kam se kultura Wari poté přesídlila někdy v 11. stol. př.n.l., tedy před kulturou Inků. Tento komplex má rozlohu 2 km2, v okolí je dalších 20 míst, ve kterém probíhá archeologický výzkum. Celý areál má rozlohu více jak 6000 ha. Důkazem toho jsou terasovité zahrady, které je možné v okolí vidět, kde se pěstovaly zemědělské plodiny, zejména kukuřici, brambory. Materiál, který se na stavbu budov používal, byl sopečný kámen a pískovec, který se spojoval směsí hlíny a vápence. Inkové se kulturou Wari nechali při stavbě svých chrámů inspirovat.

ANDAHUAYLILLAS Městečko nacházející se výše než 3100 metrů nad mořem, se pyšní překrásným kostelem San Pedro Apóstol de Andahuaylillas z roku 1570. Říkají mu „Sixtinská kaple“ Ameriky. Kostel uvnitř je nádherně zdobený.

RAQCHI Raqchi je Incké archeologické naleziště. Nejvýznamnější stavbou je chrám Wiracocha - hlavní zeď je vysoká 12 metrů a základy měří 4 metry. Do výšky 9 metrů je hmota, která je vyrobená z hlíny, částeček sádry a chlupů alpaky, zvířecích chlupů a výtažků z kaktusu. Raritou jsou kruhovité sloupy, je to jediný chrám, který má tento způsob podpěry střechy. Uprostřed zdi byla umístěna plastika boha Wiracochi z kamene - byla to socha, vložená do stěny a byla zdobená korunou z čistého zlata. Celý vnitřek měl na stěnách výklenky, které sloužily k ukládání zlatých a stříbrných předmětů, které symbolizovaly Incké bohy. Hned vedle zdi se nacházela hlavní brána, opatřená dřevěnou bránou a podobně jako v Machu Picchu byl tam kámen, do kterého zapadala zábrana. Ke chrámu přiléhala obydlí vyšší vrstvy, což byli kněží a vedlejší manželky nejvyššího Inky. Obytné budovy byly postaveny stejnou technikou jako hlavní chrám, základ kameny a pak holá stěna. Můžeme se podívat do hlavní ulice obytné čtvrti, která byla postavena tak, aby 21. června a 22. prosince (letní a zimní slunovrat), Slunce ozařovalo celou ulici. Jednalo se o místo, které sloužilo také pro orientaci a vypracování kalendáře. V celém městečku se nacházelo celkem 160 obilnic. Město Raqchi bylo na strategickém místě a Inkové si ho vybrali z několika důvodů. Bylo zde dostatek stavebního kamene, ze kterého pak byla stavba postavena. Bylo zde také vhodné klima nejen na pěstování, ale také na uskladňování zemědělských plodin. Třetím důvodem byla křižovatka cest. Na tomto místě se střetávala cesta z Cuzco k Puno. Pozůstatky této cesty jsou vidět na kopci. Některé plodiny sem dovážely, např. kukuřici, které se zde moc nedařilo. Přiváželi ji z posvátného údolí, maso zase z Puno a kokové lístky z oblasti džungle. Za běžných okolností dovedlo být Raqchi soběstačné, ale pro případ nedobrého roku, když byly deště nebo mrazy, bylo potřeba mít zásoby a k tomu sloužily produkty, které sem donesli. V tomto městě se také vyskytovala početná skupina vojáků a pro ně také sloužily zásoby, které se zde uskladňovaly. Otvory ve skladech sloužily k cirkulaci vzduchu. Úzký vstupní otvor se po naplnění skladu uzavřel lamí kůží. Příděly potravy rozděloval správce - starosta. Můžeme vidět pozůstatky Incké cesty, vedoucí do kopce, spojující Cuzco a Puno. Vedle této cesty se nachází pramen. Kdo přišel do těchto míst a chtěl vstoupit do chrámu, musel se rituálně očistit. Knězi a vedlejší manželky Inky, měli své vlastní lázně, které se nacházejí dále. Voda sem přichází z druhé části kopce podzemními kanály. PUNO
Puno je město na jihovýchodě Peru a zároveň na pobřeží jezera Titicaca. Je to hlavní město regionu i provincie Puno s populací okolo 100 tis. obyvatel. Bylo založeno v roce 1668 místokrálem Pedrem Antoniem Fernandézem de Castro jako hlavní město provincie Paucarolla se jménem San Jauana Bautisty de Puno. Později byl název změněn na San Carlos de Puno na počest španělského krále Charlese II. Puno mělo několik kostelů datovaných zpět do období kolonizace, které byly postaveny jako služba španělské populaci a k rekatolizaci domorodců. Na Plaza de Armas stojí katedrála a také Justiční palác. Katedrála byla postavena v roce 1754. Z kopce nad městem zhlíží obrovská socha kondora Mirador. Socha prvního Inky Manco Capaca, stojící v parku na kopci Huajsapata, symbolicky shlíží na jezero, z jehož vln se podle legendy zrodil.

JEZERO TITICACA
Západní část jezera patří Peru, východní část Bolívii. Je to největší jezero v Jižní Americe a největší vysokohorské jezero a zároveň nejvýše položené splavné jezero na Zemi. Nachází se na Altiplanu, náhorní plošině And. Má rozlohu 8 560 km². Je 165 km dlouhé a maximálně 64 km široké. Maximální hloubka jezera dosahuje 280 m u ostrova Soto. Leží v nadmořské výšce 3 809 m. V jezeře je mnoho velkých a malých ostrovů, na kterých se nachází pozůstatky kultury Inků, např. Isla del Sol. Na jezeře se také nachází 42 umělých ostrovů Islas flotantes indiánů Uros. Teplota vody je stálá (9 °C). O původu jezera se vedou spory, pravděpodobně je ledovcového původu a vzniklo vulkanickou činností. Indiánská legenda praví, že děti boha slunce, Manco Capac a jeho sestra Mama Octlo, vystoupili z chladných vod, založili Cuzco a dynastii Inků. Později, během španělské okupace, prý Inkové ukryli na jeho dno obrovský poklad. Na dně jezera se má ukrývat legendární zlatý řetěz vážící 2000 kg. Oceánograf J. Y. Cousteau strávil 8 týdnů pátráním po dně jezera, ale po zlatě ani památky. Co však objevil, byla 60 cm dlouhá tříbarevná žába, která se z jezera pravděpodobně nikdy nevynořuje. Je však jisté, že toto není poslední tajemství, které se skrývá v jiskřivých vodách jezera Titicaca. Samotný název jezera pochází z jazyka Aymarů, je složen ze dvou slov a jejich pravděpodobný význam je „skály pum“. Podle legendy měla totiž skála, ze které sem sestoupil první Inka Manco Capac, tvar hlavy pumy. Také dnes můžete při troše fantazie na mapě zobrazující jezero rozpoznat ležící kočku.
Jezero bylo vždy posvátným místem. Ještě před příchodem Inků ho uctívali indiáni z kmene Aymará, jejichž centrem bylo Tihuanaco. Uctívali ho později i Španělé a z Copacabany udělali poutní místo. Jezero Titicaca je nesmírně důležité pro mytologii a dějiny národů Jižní Ameriky. Podle legendy zakladatel incké říše Manco Capak přišel právě od jezera Titicaca do Cuzca, kde založil říši Inků. Zbytky mnohých budov, postavených Inky, lze dodnes vidět na březích jezera. Jelikož v okolí jezera nejsou vhodné podmínky pro pěstování zemědělských plodin, živí se obyvatelé okolních vesnic hlavně pastevectvím a rybolovem. Oblast je místem, kde se indiáni kmene Kečua mísí s jižními kmeny Aymarů.

OSTROVY UROS
Tyto ostrovy jsou obývané asi třemi tisíci Aymary. Své domy i lodě staví z rákosu „tortora“, který zde dorůstá délky až 6 metrů. Půda ostrovů je vlastně tvořena spletí rákosových kořenů, přičemž dosahuje tloušťky kolem jednoho až dvou metrů. Když se po nich procházíte, příjemně to houpe. Tyto rákosové ostrovy (Islas de la Uros) leží v chráněném, poměrně mělkém, přitom rozlehlém zálivu v západní části jezera Titicaca. Každý ostrov má svoje jméno a většinou je napsané na vstupní bráně a rovněž má svého šéfa, kterému říkají prezident. Na ostrově, který jsme navštívili, žije sedm rodin. Rákos „tortora“ se skládá ze čtyř částí - kořene, zelené části, bílé části a květu. Na ostrovech Uros se využívá celá část. Na stavbu domů, lodí zelená část, bílá část se dá konzumovat a z květu se připravuje čaj. Celý rákos je nutné rozsekat na menší kusy. Původně se k tomuto používalo dřevo z eukalyptu, dnes se používají různé sekery. Na ostrovy je nutné vytvořit bloky cca 4×4 m z kořenů rákosu. Podle toho kolik rodin ostrov obývá, tvoří ostrov 6 až 10 bloků. Když jsou kořeny nasekané do bloků, přinesou se na místo, kde má být ostrov. K přenášení jim pomáhá řeka, která tu protéká. Když jsou bloky na svém místě, spojují se eukalyptovými kolíky. Do každého bloku se dává jeden kolík. Původně se kolíky spojovaly slaměnými provazy, které však vydržely jen měsíc až dva, takže se nyní používají syntetické provazy. Když jsou bloky spojené, ukládá se na ně zelená tortora křížem na sebe. Celý ostrov má hloubku dva metry, metr tvoří základ a metr uložená tortora. Protože tortora uhnívá, je potřeba ji stále obměňovat za 10 dnů až dva týdny, takže po roce výrazně stoupne hloubka ostrova. Na místě, kde má být postavený dům, se vytvoří větší základ. Celá komunita má jednu společnou kuchyni, která musí být izolovaná od tortory, aby nevznikl požár. Jako palivo se používá suchá tortora. Každý ostrov má také prezidentskou loď, kterou je možné za příslušný peníz nechat se převézt na další ostrov. Ostrovům se sice říkají plovoucí, ale výstižněji by bylo nadnášející, protože jsou ukotvené pomocí kolku z eukalyptu.

BOLÍVIE
Též zvaná „Tibet Ameriky“, je nejvýše položená a nejizolovanější ze všech zemí amerického kontinentu. Území dnešní Bolívie bylo ve 30. letech 16. století dobyto Španěly. Více než 50% obyvatelstva je indiánského původu a stále udržují starodávné tradice.

COPACABANA
Je nejznámějším poutním místem bolívijských věřících. Významné posvátné místo to bylo už v období Inků, Španělé pak pouze využili jeho popularity a změnili jej v křesťanské. Místní katedrála je proto hodně velká na tak malé město. Basilica Copacabana, která se stavěla od roku 1580 až od roku 1820, je zasvěcena Panně copacabanské, nazývané též „černá madona“. Tato asi metr vysoká soška, vyřezaná ze dřeva agáve, znázorňuje P.Marii s tmavou pletí. Běžně bývá soška ukryta ve schránce za hlavním oltářem, během náboženských slavností však bývá nesena náboženským procesím až na horu Kalvárie (Cerro Calvario), tyčící se nad jezerem.
Oba vrchy čnící nad Copacabanou jsou oblíbená vyhlídková místa. Na ten větší vede strmá, ale dlážděná cesta, lemovaná 14 křížovými zastaveními. Proto se mu říká Cerro Calvario – Vrch křížové cesty

OSTROV SLUNCE Na ostrově Isla del Sol v jezeře Titicaca se podle mytologie Inků zrodilo slunce. To slunce, kolem kterého se točilo celé náboženství této veliké jihoamerické civilizace. Vylouplo se z Pumí skály na oblohu a od té doby svítí.
Z lodě jsme vystoupili ve vesničce Challapampa a vyrazili nahoru. Procházeli jsme kolem terasovitých políček, které pocházejí z před Incké kultury a měly jednak stabilizovat terén a dále se využívaly k zemědělským účelům. Většina ze současných 4000 obyvatel se věnuje zemědělství. Pěstuje se tu kukuřice, brambory, obilí, quinua (quinoa). Quinua je prastará léčivá bylina peruánských And, která se pěstovala již před 5 000 lety. Tato zázračná jednoletá bylina dorůstající do výšky až 2 m byla pro Inky a Aztéky nejen každodenní stravou a životabudičem, ale rovněž ji využívali k mytickým účelům. Z potravinářského hlediska má tato nepravá obilnina, pseudoobilnina, vysokou nutriční hodnotu. Mezi obiloviny bývá quinua zařazena proto, že se její semena upravují stejně jako obilná zrna. Jako bezlepková potravina nabývá v našem jídelníčku stále většího významu. Všechno, co se na ostrově vypěstuje, slouží ke konzumaci.
Cestou jsme se dívali na tři ostrůvky, mezi kterými se nachází místo největších archeologických nálezů, místo, kde by se měly nacházet zbytky aymarské svatyně Pampa Marca, kterou prozkoumal v roce 1992 francouzský podmořský archeolog Jean-Jacques Cousteau.
O jezeře Titicaca se ví, že jeho hladina v minulosti značně kolísala, a tak je mnoho legend spojováno s tajemným podvodním městem, jež tu bylo ještě dříve než samotné jezero. V tomto městě měl být i chrám, do kterého mohly vstoupit pouze ženy zasvěcené slunci. Tyto ženy chodívaly každý den k nedalekému prameni pro vodu. Jednoho dne následoval ženu muž a vylekal ji tak, že upustila džbán. Plná nádoba vody se rozbila a díky božské síle Viracoči tekla voda ze džbánu tak dlouho, až vytvořila jezero Titicaca. Pod jeho hladinou zůstalo i město, které se vydalo hledat mnoho zkušených vědeckých týmů včetně legendárního francouzského badatele Jacquesa Cousteaua. V roce 1992 se severně od ostrova Slunce v podvodním nalezišti zvaném Marka Pampa, často přezdívaném „potopené město“, našlo několik kamenných truhel obsahujících vzácné artefakty - některé z ryzího zlata. V srpnu 2000 další vykopávky nedaleko tohoto místa odhalily velký kamenný chrám, křivolaké uličky a okolní stěny - vše asi osm metrů pod hladinou. Nebylo zatím zjištěno, kdo vybudoval tyto stavby, ale vědci již určili, že jsou inckého původu. Předpokládá se, že jezero bylo kdysi spojeno s mořem. Svědčí o tom nálezy mořských slimáků a určité procento slanosti jezera. Rituální stůl slouží vždy 21. června tj. v den letního slunovratu k různým rituálům. Na ostrově žije několik šamanů. Ruiny chrámu Chincana neboli Labyrint, se nachází v blízkosti rituálního stolu na severním konci ostrova. Pochází z období kultury Tiwanaku. Tato prastará kultura dala základ Inckým vědomostem. Do tohoto chrámu směřovali poutníci s dary. Toto místo bylo již v dávných dobách považováno za energetické centrum. Kultura Tiwanaku byla velice vyspělou kulturou, nejen co se týká architektury, ale i vzdělanosti, astrologie a jejich poznatky převzali částečně Inkové. Některé prvky převzali Inkové, jako např. lichoběžníkové otvory, kam se ukládaly sochy nebo dary bohům, také jemný sklon některých stěn, který měl antiseismické účinky. Po prohlídce tohoto mytického místa jsme vyrazili na nezapomenutelnou procházku krásnou přírodou s nepočitatelným množstvím nádherných vyhlídek. Nejvyšší místo, kterým jsme procházeli, se nacházelo v nadmořské výšce 4060 metrů. Po inckých schodech jsme sešli do Yumani, kde jsme v přístavu nastoupili na loď a vypluli zpět do Copacabana. Vlny na jezeře Titicaca si pohrávaly s naší lodí jako s malou skořápkou a motor lodi byl tak slabý, že každou chvíli zakašlal a zhasnul. I zapřisáhlí ateisté se v duchu sháněli po slovech modlitby. Všichni si vydechli, když jsme vystoupili na břeh ze staré lodi.

MĚSÍČNÍ ÚDOLÍ
Údolí Valle de la Luna, tj. měsíční údolí, které leží v pohoří Cordillera de la Sal, je tvořeno nesčetným množstvím nádherných, a někdy až bizardních, útvarů z kamene a písku, které zde po mnoho století vytvářela příroda. Procházka mezi útvary, nazvanými Starý otec, Dámský klobouk a další, byla velmi zajímavá. Údolí se rozprostírá v srdci rezervace Los Flamencos.

LA PAZ
La Paz je nejvýše položeným hlavním městem na světě. Tato informace, kterou se dočteme takřka ve všech encyklopediích, není však úplně přesná. La Paz skutečně leží v nadmořské výšce kolem 3700 metrů, Bolívie má však hlavní města dvě - La Paz a Sucre (protože se politici nedokázali dohodnout na jednom). Sídlo prezidenta, parlamentu a většiny ministerstev je ale právě v La Pazu.
Město se rozkládá v kotlině, sahající až do hloubky 700 metrů. Chudinské čtvrti tady na rozdíl od většiny podobných měst nejsou dole, ale nahoře, což je způsobeno právě vysokou nadmořskou výškou - boháčům se lépe dýchá v kotlině.
La Paz byl založen v roce 1548 na místě bývalé incké pevnosti. Dnes má město přes 2 milióny obyvatel, přičemž přímo v kotlině jich žije asi 1 milión, druhý potom v okolních oblastech, tzv. altu.
Centrem La Pazu je náměstí před Kostelem sv. Františka (Plaza Murillo). Nejedná se o centrum historické, ale právě tady se v současné době schází nejvíc lidí. Sochy, které lemují centrální prostranství náměstí jsou čtyři roční období a dále múzy, představující literaturu, hudbu, malířství atd. Památník - otevřená kniha znamená prohlášení revoluční junty něco jako předloha první ústavy.
Stavba Katedrály byla zahájena v roce 1835, jelikož ale trvala několik desítek let, je směsicí různých architektonických stylů. Pětilodní bazilika stojí na mohutném kamenném schodišti, které vyrovnává sklon terénu. Dvoudílné průčelí tvoří korintské sloupy, zakončené trojúhelníkovým portálem. Kopule je kopií Chrámu sv.Petra ve Vatikánu. Prezidentský palác (Palacio Gobierno) byl postaven v polovině 19.století podle vzoru římských renesančních paláců. Díky tomu, že byl v roce 1875 zničen požárem, se mu říká taky „spálený palác“. Budova Kongresu (Palacio Legislativo) vznikla v letech 1900-1905 na místě bývalé jezuitské koleje.
Nejhezčí koloniální uličkou, dlážděnou kočičími hlavami, je Calle Jaén. Na rohu stojí dům zeleného kříže, který sem dali proto, že v ulici strašilo a to duch mrtvé vdovy. V restaurovaných domech dnes sídlí několik malých muzeí, například Muzeum bolivijských hudebních nástrojů. Hudební nástroje byly nalezeny už vedle mumií v kruhových kamenných mohylách předinckých civilizací, tzv. chullpas, píšťaly a Panovy flétny drží v rukou také sochy z Tiahuanaca. Typickým indiánským nástrojem je charango, připomínající malou kytaru. Její tělo je tak malé kvůli tomu, že původně jej vyráběli z krunýřů želv a pásovců. Mezi foukačky patří zobcová flétna, zvaná quena, která se dělala z rákosu nebo lamí kosti, a dále siku, Panova flétna, tvořená dvěma řadami píšťal.
Kostel Santo Domingo pochází z roku 1760 a na jeho výzdobě se projevují barokní a mestické vlivy.
Za pěkného počasí lze vidět horu Illimani, nejslavnější bolívijskou horu, vysokou téměř 6500 metrů.

UYUNI
Malé městečko na kraji solné pouště žije turistickým ruchem. Blízko Uyuni se rozkládá „pohřebiště vlaků“. V současnosti je však železnice na pokraji krachu, další investice se prý nevyplácí, boom zaznamenávají autobusy, a tak na mnohých místech již bylo vlakové spojení zrušeno úplně.

COLCHANI
Zde jsme navštívili „továrnu“ na zpracování soli. Sůl se v blízkosti solné pouště vyrábí ručně. K vysušení soli, která se doveze ze solné poušti, jsou třeba pece. Jako palivo se používají kořeny rostliny zvané tola. Sůl se pak drtí a pak plní do igelitových sáčků. Údajně je tato sůl nezávadná.

SALAR DE UYUNI
Salar de Uyuni je největší solnou plání světa. Zaujímá rozlohu 10582 km2 a leží v jihobolivijských departmentech Potosí a Oruro, na náhorní plošině Altiplano, v nadmořské výšce 3 656 m.n.m. Celkově obsahuje tato solná pláň asi 10 miliard tun různých solí, přičemž ročně se zde vytěží 25 000 tun solí. Nejvíce je zde zastoupen halit (kuchyňská sůl) a sádrovec. Na bolivijském území se také nachází asi polovina světové zásoby lithia, z níž většina se nachází právě v této solné pánvi ve formě chloridu lithia.
Salar de Uyuni je pozůstatkem obrovského pleistocénního jezera Minchín, které se v této oblasti zformovalo asi před 30 000 – 42 000 lety. Uprostřed Salaru de Uyuni se pak nachází celkem 22 „ostrovů“, které kolem dokola obklopuje solná plocha. Na více než třiceti ostrůvcích pevniny vyčnívajících nad bílou hladinu soli roste několik druhů kaktusů, převážně obří exempláře z rodu Trichocereus. Jako například na Isla del Pescado. Jeden centimetr kaktusu roste zhruba jeden rok, takže nejvyšší kaktusy jsou i slušně staré.
Zajímavostí jiného druhu a nepochybně další turistickou atrakcí na salaru je hotel vybudovaný – jak jinak – ze soli. První hotel byl již zavřený, ale druhý hotel jsme si mohli prohlédnout i zevnitř, kde celé vybavení interiéru - postele, stoly i křesla, byly ze soli.

Nočním vlakem jsme z Uyuní přejeli až do hraničního městečka Villazon Ve vlaku bylo teplo, na rozdíl od hotelu v Uyuní, kde jsme spali v 6°C a tekla jen ledová voda. V ceně jízdenky byla i snídaně. Na hranicích jsme až na tradiční vyplňování dotazníků, neměli žádné problémy. Hranice jsme přešli pěšky a na argentinské straně jsme nasedli do značně starého a špinavého minibusu a vydali jsme se do Salty.

PURMAMARCA
Cestou do Salty jsme odbočili do malého městečka Purmamarca, kde jsme si prohlédli sedmibarevnou skálu.

SALTA
Salta je město s cca půl milionem lidí nacházející se v severozápadní části Argentiny. Tato část Argentiny patří mezi nejchudší a jsou tu jedni z nejpřívětivějších lidí. Název města je odvozen z jazyka indiánského kmene Aymará – kde sagta znamená nádherný. Jedná se o město, kde se dochovalo nejvíce památek z koloniální doby. Na hlavním náměstí jsou opět soustředěny důležité budovy, jako např. Katedrála (vysvěcená v roce 1878), s hrobkou bojovníka za svobodu Guemese a radnice, ve které se ukrývá Muzeum historie celé severní oblasti Argentiny. Katedrála i muzeum se nacházejí se na náměstí 9. července, na kterém uprostřed stojí památník nezávislosti se sochou osvoboditele Argentiny San Martina. Kostel sv. Františka má 53 metrů vysokou věž – jednu z nejvyšších v celé Americe. V emblému jsme viděli rameno sv. Františka z Assisi - zakladatele františkáků a sv. Dominika Guzmana - zakladatele dominikánů. Klášter San Bernardo, v současnosti využíván karmelitánkami, je nejstarší budovou ve městě, vyniká vstupní branou vytesanou ze dřeva rohovníku. Na vrchol San Bernardo nad Saltou vede lanovka. Z vrcholu je krásný výhled na celé město. Když jsme se Staňkou procházely přilehlým parkem, adoptoval si nás jakýsi pes a nechtěl nás opustit. Šel s námi až do centra.

MATÉ Yerba maté-správný název pro nápoj, který je vyrobený z lístků a částečně i stonků jihoamerického keře cesmíny paraguayské. Tyto 4-15 metrů vysoké stromy můžeme najít na území států Paraguay, Chile, Argentina, Brazílie a Peru. V těchto zemích se na ulicích i v domech můžeme pravidelně setkat s častým popíjením maté. Yerba maté povzbuzuje centrální nervový systém a tím i celý organismus.
Maté by se mělo podle tradičního způsobu podávat ve vydlabané tykvi z úzkým hrdlem, které se říká buď maté nebo kalabasa. Při

další cestopisy

    Cestopis měsíce

  • Peru: Příliš mnoho pokladů

    V Peru najdete mnoho úchvatných památek na dávné předkolumbovské společnosti. Kvůli bohatému inckému dědictví, jehož symbolem je samozřejmě Machu Picchu, ale zůstávají stranou pozornosti turistů i místních úřadů. více

Komentáře
5
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
Illa 28.04.2013 17:02
Re: Okruh jižním Peru  

Děkuji za typ na CK. Já zase mohu vřele doporučit China tours, ale bohužel dělají jen Asii. Byla jsem s nimi teď již podruhé, vrátila jsem se minulý týden z Číny. Jakmile mi vyjde čas, napíšu cestopis a dám ho spolu s fotkami na své stránky.
Přeji krásné zážitky z cest.

  • Anonym (6)
  • Anonym (11)
Ivo
31.03.2013 22:13 89.177.118.***
Okruh jižním Peru  

Já jsem peru navštívil v roce 2011 s CK ESO Travel. Jeli jsme to obráceně. 3x jsme přestupovali než jsme doletěli do Cusca (po obědě z Prahy do Frankfurtu tam 4 hod pak do Madridu tam hod a pak přes noc do Limy a dále po přestupu do Cusca. Tam jsme dorazili dopoledne. Vše proběhlo tak jak má. Byl to únorový termín a ve skupině nás bylo 9 a průvodce. Průvodce vynikající a služby taky. Je to dobrá a kvalitní CK. Takže pokud se chcete vyhnout komplikacím tak mohu doporučit. Je ale trošku dražší. Mají také slevy. :-)

  • Anonym (10)
  • Anonym (14)
Illa 26.03.2013 13:19
Re:  

Na cesty se vydávají přes cestovky právě starší lidé, kteří mají více času a většina zájezdů je uzpůsobených i pro ně. Nebojte se na nějaký zájezd vydat, zážitky jsou vždy úžasné. Děkuji za ocenění mého cestopisu. Illa

  • Anonym (6)
  • Anonym (7)
Alena Šepsová
01.08.2012 20:03 93.89.144.***
 

Krásný cestopis. Po přečtení tak zajímavě a obsáhle popsaných cest a míst na naší zemi opravdu lituji,že jsem stará.Díky. Cestujte a pište jistě se nebudu těšit sama.

  • Anonym (9)
  • Anonym (11)
Jitka 30.07.2012 21:29
 

Díky za obsáhlý cestopis, musím si ho uložit k oblíbeným, snad se nám také jednou splní sen - navštívit Peru.

  • Anonym (14)
  • Anonym (15)
Zpět na všechny diskuze